Co tím chcete říct, milá média?

Často mi v posledních týdnech volají různí novináři. Ptají se často, proč za stranu Republika kandidují stávající senátoři Lebeda, Krejča a Janeček. Mnohokrát jsem to novinářům vysvětloval, ale zatím jsem v médiích toto vysvětlení nenašel. Je možné, že v České republice působí média na nějaké paralelní linii, někde, kam část lidí nedohlédne, tedy neviditelná média?

Strana Republika je pravicová, jak je prý možné, že za ni kandidují senátoři, původně zvolení za ČSSD? Mnohokrát jsem to novinářům vysvětloval, ale zatím jsem v médiích toto vysvětlení nenašel. Je možné, že v České republice působí média na nějaké paralelní linii, někde, kam část lidí nedohlédne, tedy neviditelná média? Anebo novináři, když nedostanou odpověď takovou, jakou chtějí slyšet, tedy takovou, jakou mají svými pány nařízeno publikovat, prostě rozhovor nezveřejní? Ať už je to jak chce, objasním tady velmi jednoduše, proč bývalí senátoři ČSSD kandidují pod hlavičkou Republiky.

Co je to pravice?

Pro snadnější pochopení nejdříve vysvětlím, jak je to s tou pravicovostí politické strany Republika. V České republice nikdy nebyla žádná opravdu pravicová strana. Možná někdy v začátcích svého působení ODS dávala naději, že půjde tím směrem, ale to už dávno není pravda. Žádná strana se tady nikdy nechovala pravicově, a proto díky stranám, které hlásaly pravicovost, ale ve skutečnosti se chovaly levicově (zvyšování daní, zhoršování podnikatelského prostředí, likvidace pracovních míst), dostalo slovo „pravice“ negativní příchuť. Jak má vypadat opravdová pravice tedy v ČR vlastně nikdo neví, kromě lidí, kteří měli možnost žít a pracovat (legálně) dlouhodobě v „západní“ cizině.

Ven z krabice

Nechci, a nikdy v životě jsem nechtěl, být zařazovaný do nějaké jasně vymezené kategorie – tedy být hozen do nějaké krabice. Člověk v krabici má velmi omezené možnosti hledat nová řešení, je svázán danými pravidly, nemůže vybočit, a to ani v případě, že věci se nepohybují správným směrem. Proto ani Republika není v krabici. Nejsme tvrdě pravicová strana – nepovažujeme za nutné být věřící, chceme podporovat slabé a potřebné, nemáme averzi vůči homosexuálům apod. To a spousta dalších aspektů nám z té krabice nějak trčí ven. Chceme jednoduše prosazovat věci, které jsou správné a potřebné, a je nám úplně jedno, jestli patří do „pravicové“ nebo „levicové“ krabice. A myslíme to vážně, a proto mezi sebou máme lidi, kteří to chápou stejně.

Vznik Republiky

Když jsem poznal, že strana VV, jejímž jsem byl členem, přestala jít po určité době za původním cílem, bylo jasné jenom jedno – ze strany odejdu, protože už není tím, čím slibovala být na začátku.    Najednou jsem stál před nelehkým rozhodnutím. Mohl jsem odejít z politiky a vrátit se ke svému relativně pohodovému životu. Anebo jsem mohl v politice zůstat. Problémem ale bylo to, že v ČR nebyla žádná politická strana, které bych věřil a se kterou bych se aspoň částečně ztotožnil. Rozhodl jsem se zůstat – nikdy neodcházím od rozdělané práce. Znamenalo to ale založit novou politickou stranu. Tak vznikla Republika, aby mně a dalším umožnila jít za původním cílem.

Nový autobus

Novinářům, kteří se ptali, proč nová strana, jsem to vysvětloval takto:

Jednou jsem se rozhodnul, že pojedu z Prahy do Brna. Našel jsem si autobus, který podle jízdního řádu do Brna jel. Cesta ubíhala, ale najednou se řidič zbláznil a někde na křižovatce odbočil na Jihlavu. Nemám nic proti Jihlavě, ale já jsem chtěl do Brna, tak jsem z autobusu vystoupil. Mohl jsem se vrátit nějakým jiným autobusem do Prahy. Nebo jsem mohl zůstat sedět na křižovatce a marnit čas přemýšlením, co dál. Anebo jsem mohl počkat na nějaký jiný autobus, který pojede do Brna. Ale on žádný nejel. Nezbylo mi nic jiného, pokud jsem do toho Brna chtěl dorazit, než pořídit si vlastní autobus, který mne do Brna doveze. Několik lidí do mého autobusu nastoupilo se mnou; také chtěli do Brna, ale můj autobus byl jediný, který tam opravdu jel. Další spolucestující přistoupili po tom, co zjistili, že i jejich řidič se zbláznil a vezl je jinam, než původně sliboval. Jsou mezi nimi i tři stávající senátoři, kteří dlouhodobě odmítali v autobuse, v němž cestovali, tancovat tak, jak jejich šílený řidič pískal. Náš autobus se pomalu zaplňuje, všichni cestující jsou klidní, všichni chtějí do Brna a všichni vědí, že řidič tohoto autobusu se nezblázní.

Pomsta

Jsem velmi rád, že se nám podařilo přesvědčit stávající senátory Lebedu, Krejču a Janečka, aby znovu kandidovali do Senátu, a to za naši Republiku. Žádný z těchto mužů neměl šanci být znovu nominován ČSSD, a to z jednoho prostého důvodu: dlouhodobě odmítali podřídit se tvrdé drezůře, která v ČSSD panuje; je tam zakázáno mít vlastní názor, jeho vyslovení je tvrdě stíháno. Jedním z  projevů neposlušnosti těchto tří senátorů bylo důrazné otevřené vystupování proti stávajícímu znění Zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (tzv. církevní restituce). Vrcholem drzosti bylo, když podepsali ústavní stížnost na tyto církevní restituce, a to přes výslovný zákaz vedení strany. Strany, jejíž předseda se nezdráhá ohánět bojem proti církevním restitucím! Tím si tito a další neposlušní senátoři ČSSD podepsali i rozsudek. Tři jmenovaní senátoři byli tak znechuceni chováním strany, za niž byli do Senátu zvoleni (nebyli všichni členy), že už dále nechtěli v politice zůstat.  Protože jsem je ale všechny znal coby pracovité a poctivé chlapy, kteří dokáží odvést kus práce pro společnost, snažil jsem se je přesvědčit, aby svůj senátorský mandát obhajovali. Tato země přece potřebuje ve vedení lidi, kteří se nebojí bojovat za dobrou věc a jsou ochotni obětovat svůj soukromý život. Všichni tři senátoři měli během mnoha dlouhých jednání možnost seznámit se se zaměřením a programem Republiky, a po nabytí přesvědčení, že se naše názory ve všech důležitých bodech shodují, souhlasili s obhajobou svých mandátů pod hlavičkou Republiky coby nezávislí kandidáti. Je to pro mne a pro všechny členy Republiky velkou ctí.

Otroci a hlupáci.

Několik novinářů se mě (a nejen mě) na tyto věci opakovaně ptalo. Nikde jsem to ale nenašel, nikdo o tom nepsal. Kromě paralelního mediálního světa, který jde mimo náš dohled, mě napadají ještě dvě možnosti, proč se nikde neobjeví zmínka o tom, na co jsem novinářům odpovídal: buď mi volali jenom hlupáci, kteří si při rozhovoru zapomněli dělat poznámky a potom se jim z hlavy vytratilo i to, že dělali nějaký rozhovor, anebo jsou novináři jen trapnými otroky a poslušnými poskoky majitelům médií anebo těm, co média ovládají. Já si jinak fakt, že novinář nezveřejní rozhovor, o který sám požádá, a to opakovaně a na různá témata, vysvětlit nedokážu.